Novoroční filmovo-seriálová bilance

Máme tu rok 2012 a to znamená, že nás čeká plno nových filmových zážitků. Pojďme si ale ještě trochu zabilancovat a ohlédnout se za rokem minulým. Rád bych z toho učinil takovou tradici, která se na našem blogu bude opakovat každý rok. Moc Vám děkujeme za poslané hlasy a k výsledkům ankety se v tomhle článku pročtete. Předtím ale ještě moje nejlepší zážitky uplynulých 365 dní (bohužel jich nebylo moc).

Jako ty nejzajímavější filmy já osobně hodnotím Refnův Drive, Malickův Strom života, a Spielbergova Tintinova dobrodružství. Z filmu Drive jsem si udělal téma svojí druhé budoucí bakalářky, protože mě v kině opravdu dostal. Nebudu tady dlouze vysvětlovat proč a pouze napíšu, že se jedná o film s primitivním dějem, ale naprosto unikátní atmosférou a vizuální i zvukovou stránkou. Malick svým Stromem života dokázal, že ani v roce 2011 není filosofie ve filmovém médiu mrtvá a že i ty nejsložitější a nejpodstatnější otázky lidského bytí se mohou stát tématem pro snímek, který se bude promítat na plátnech multiplexů. A konečně Spielberg natočil čistou dobrodružnou žánrovku, ve které se mísí prvky Indiana Jonese a animovaných filmů. Originální scénář, unikátní technické (a technologické) zpracování a neuvěřitelná odpoutaná kamera a střih dělají z filmu opojný zážitek, který si ve tmě kinosálu užijí znalci kinematografie i malé děti.

O krůček (čsfďáckou hvězdičku) za nimi je pak neuvěřitelně příjemná Woodyho Půlnoc v Paříži, zajímavě napsané sci-fi Zdrojový kód, originální animák Rango a možná snad ještě komedie Šéfové na zabití. Blockbusterem roku nejsou Transformers 3 (zklamání), ale zcela nečekaně Zrození planety opic, které má všechno, co má správný velkorozpočťák mít. Evičce se v loňském roce nejvíc líbila Jízda Půlnoční Paříží s Tintinem na sedadle spolujezdce (ty tři filmy určitě rozklíčujete i když název jednoho z nich je přeložený :-)). Za český epic fail roku můžeme vyhlásit Aloise Nebela (neviděl jsem), který stál - pro mě naprosto nepochopitelných - 80 milionů a přestože měl dobrou reklamní kampaň, vydělal do druhého lednového týdne pouhých 10.

Ze seriálů jsme s Evičkou dál sledovali The Big Bang Theory (úroveň loňské sezóny stoupla) a How I Met Your Mother (který je poslední dva roky trochu rozpačitý a začína být dost cítit jeho násilné natahování). Z časových důvodů jsem musel vyřadit sledování horšících se Dva a půl chlapa, Family Guye i American Dad. Seriálovou špičkou současnosti dál zůstávají britský Doctor Who a Sherlock - seriály, které jsou tak inovativní a originální, že zastiňují většinu filmové produkce. Oba kormidluje vycházející scénáristická hvězda Steven Moffat, který stojí i za letošním Tintinem. A málem bych zapomněl na malý český zázrak v podobě Terapie, o které už jsem toho ale napsal dost v minulém postu.

Když už se bavíme o tom nejlepším, měli bychom taky zmínit největší zklamání. Tím se pro mě (dle ankety na rozdíl od vás) stal poslední Harry Potter, jehož dva závěrečné díly bohužel nejsou dostatečně vygradovaným a zajímavým zakončením velmi povedené série. Mám dojem, že pohled kritiků i veřejnosti na ně je zkreslený oblíbeností Potterovského fikčního světa a jakousi nostalgií po tom, že nové pohyblivé obrázky o něm už v kině neuvidí.

Podle mě nejlepším soundtrackem roku jsou (a tady opravdu nebudu objektivní) Tintinova dobrodružství Johna Williamse. Samozřejmě jsem ještě nestihnul zkouknout všechno, co bych z minulého roku chtěl. Ale už toho není moc. Z těch "normálních" filmů mi chybí Super 8 a ještě čekám, jak dopadne Nebezpečná metoda, která má premiéru teď v lednu. Šanci dám taky jednomu slovenskému filmu - Love, který se přes otřesný trailer prý relativně povedl. Z festivalových bijáků se chystám ještě na Život v jednom dni, Konečnou uprostřed cesty, Kluka na kole, Habemus Papam, Michaela, Turínského koně a Rozchod Nadera a Simin.

A teď konečně k výsledkům naší miniankety, které se zúčastnilo celkem 17 ze čtenářů našeho blogu. Jelikož se v podstatě všichni, kdo tyhle články čtou, znají, řekl jsem si, že by bylo fajn zjistit náš "společný vkus". Zároveň to můžete chápat (i já to tak beru) jako doporučení na filmy, které jste v minulém roce nestihli, ale třeba by mohly stát za vidění. Ve výsledcích se objevilo celkem 37 různých filmů a 18 seriálů, z nichž uvádím pouze ty, které dostaly 2 a více hlasů:

Půlnoc v Paříži	6
Tintinova dobrodružství	4
Strom života	4
Drive	3
Zdrojový kód	3
Mission Impossible - Ghost Protocol	3
X-Men: První třída	3
Moneyball	3
Harry Potter a Relikvie smrti - část 2	3
Správci osudu	2
Hanna	2
Světová invaze	2
Rychle a zběsile 5	2
Kamarád taky rád	2
Jana Eyerová	2
Muži v naději	2
Rango	2
Zkažená úča	2
Šéfové na zabití	2
Lidice	2

No a jelikož plno z Vás taky řadilo filmy od nejlepších k nejhorším, tady jsou výsledky, jak by to dopadlo, kdybychom s tímhle řazením počítali (je použitý vzorec, který se používá na IMDb i ČSFD a počítá jak s počtem udělených hlasů, tak s hodnocením):

Strom života	5,83
Tintinova dobrodružství	5,50
Drive	5,20
Mission Impossible - Ghost Protocol	5,20
Půlnoc v Paříži	5,16
Zkažená úča	5,00
Moneyball	4,80
Rychle a zběsile 5	4,75
Harry Potter a Relikvie smrti - část 2	4,60
Kamarád taky rád	4,50
Muži v naději	4,50
Lidice	4,50
Správci osudu	4,25
Rango	4,25
X-Men: První třída	4,00
Zdrojový kód	3,80
Hanna	3,75
Šéfové na zabití	3,75
Světová invaze	3,50
Jana Eyerová	3,50

No a ještě Vám dlužím seriály, u kterých už uvedu jenom počty hlasů. Kdo nesleduje The Big Bang Theory je očividně out :-)

The Big Bang Theory	8
How I Met Your Mother	5
Sherlock	4
Doctor Who	3
New Girl	3
Dva a půl chlapa	3
Terapie	2
Hra o trůny	2

Na závěr ještě poznamenám, že jste nám hodně psali, že rok 2011 byla slabota - a s tím se bohužel nedá nesouhlasit. Taky jste všichni komentovali, že jste letos moc filmů neviděli (ani já ne), což svědčí jednak o jejich slabší průměrné relativní kvalitě a jednak to taky odpovídá trendu posledních let a sice, že do kina se chodí čím dál míň a míň. V roce 2011 byla nejnižší návštěvnost od roku 1969! Díky cenám lístků (a lístků na 3D) sice peněz přiteklo do kinematografického průmyslu celkem dost, ale co se týče lidí, tak těch chodí čím dál méně. Co za to může? Internet, klesající kvalita filmů, nebo snad klesající porodnost? :-) Budeme rádi, když nám svoje názory nejen na tuhle otázku necháte v komentářích pod článkem.

Novoroční Terapie

Tak máme rok 2012 (bože jak dlouho se to ještě budu učit psát!) a od posledního postu o našem životě uběhlo hodně času. Nějak se mi ale nechce k ničemu vracet a na klíčové akci uplynulého roku - Silvestru - téměř všichni čtenáři tohoto blogu byli :-) Myslím, že se vyvedla a reflexe už proběhla dostatečná, jak při tradičním ranním "stydění se u fotek", tak v rámci osobních i virtuálních rozhovorů v minulých dnech. Místo toho Vás proto zatížím seriálovým tipem a maličkou úvahou nad kvalitou české filmové/seriálové produkce.

--------------

Následující text vznikl z nadšení nad dosledováním seriálu Terapie. Asi bude poznamenán trochou keců souvisejících s filmovou teorii, ale pokusím se jej psát tak, aby byl zajímavý i pro všechny, kdo film berou jen jako devadesátiminutovou zábavu. Nevím, jak to dopadne...je zkouškový a nemám čas to po sobě číst, takže hodně štěstí mně i Vám :-)

--------------

V jakém stavu se nachází česká kinematografie (a co si o ní myslím) asi víte. Abych na ni nemohl nadávat bez jakýchkoliv argumentů, každý rok si vždycky vymezím trochu času a dám šanci několika vybraným filmům. V 90% případů nejsem překvapen a dopadne to tak, jak jsem čekal (někde na stupnici mezi body "tragédie" a "nuda"). Pro český film roku 2011 jsem zatím odvahu nenašel, ale jako zajímaví kandidáti vypadají stejně jen Rodina je základ státu a Dům. Jo a když budu mít hodně dekadentní náladu, zkusím Muže v naději, abych zjistil, jestli mě Vejdělek dokáže urazit ještě víc, než prvním dílem.

Co se týče seriálů, je situace snad ještě horší. Místo normálních pořadů nám na všech programech (včetně toho veřejnoprávního) jedou po večerech vymývárny mozků, jejichž kterýkoliv díl můžete zaměnit za libovolný jiný (možná i z jiného seriálu). Stejní herci, stejně špatné herecké výkony, stejné problémy, stejně nudná kamera i střih a hlavně scénáře a dialogy, za které by se mělo střílet. V roce 2008 se objevil - i když ne kdovíjak kvalitní - ale alespoň celkem originální sitcom Comeback. V roce 2010 mě pak neuvěřitelně potěšil Okresní přebor, který se do jisté míry vrací k tradici české nové vlny, má skvěle napsané dialogy a dokonce i po řemeslné stránce je udělán relativně poctivě. Kromě něj je ale český seriálový prostor žumpa. A přitom ve světě jsou seriály na neuvěřitelném vzestupu. Získávají si oblibu diváků i kritiků jako svébytná a specifická umělecká forma. Už léta nás baví sitcomy How I Met You Mother a The Big Bang Theory. Seriály ale nenabízí pouze zábavu. Ty z posledních let si hrají s žánrovými konvencemi (Misfits), relativizují dobro a zlo (Dexter) a především nabízí neotřelé nápady, brilantně napsané dialogy a neokoukané, skvěle strukturované scénáře (Doctor Who, Sherlock). Seriál totiž právě díky své serialitě a delší stopáži může nabídnout mnohem hlubší charakterizaci postav a mnohem komplikovanější dějový vývoj. Může si dovolit více se zdržovat a měnit dynamiku, může vás dohnat k mnohem pevnějším citovým vazbám k jednotlivým postavám, může....ale dost o tom, jak fungují seriály; to zase jindy. Pojďme na to, jak funguje Terapie.

--------------

Když jsem dokoukal prvních pár dílů, skákal jsem nadšením a nevěřil tomu, že něco podobného se mohlo zrodit v českém prostředí....bohužel jsem měl pravdu. Scénář je převzatý z americké verze seriálu In Treatment, která je ještě převzatá z izraelského BeTipul. A nemluvím o převzetí námětu - převzato bylo ze scénáře skutečně téměř všechno. Na druhou stranu je story přizpůsobená českému prostředí a některé zápletky vychází z českých reálií. Tahle adaptace se může zdát snadná, ale je potřeba ocenit, že je provedena přirozeně a umě.

Seriál je o terapeutovi Marku Poštovi (Karel Roden), jeho životě a jeho pacientech. Mezi ty patří Sandra  (Táňa Pauhofová) - pacientka, která se do něj zamilovala; Igor - navrátivší se voják z Afghánistánu; manželé Michal a Jana (Aňa Geislerová) - kterým se rozpadá vztah; a Linda - šestnáctiletá gymnastka s (možná) sebevražednými sklony. Zajímavá je už samotná forma seriálu. Každý pacient má totiž svůj den, ve který k Markovi chodí. A jelikož se seriál vysílal na HBO od pondělí do pátku, každý den diváci sledovali pravidelně jiný příběh (každé pondělí Sandra, každé úterý Igor, atd.). V pátek potom sám Marek chodí ke kolegyni na vlastní terapii (tentokrát je pacientem on), kde společně rekapitulují, analyzují a interpretují celý týden a vlastně i celý dosavadní vývoj. Dalším zajímavým aspektem je, že se seriál odehrává z 95% pouze v Markově terapeutické místnosti (kromě pátků, které jsou točeny v obýváků Markovy kolegyně). Z tohoto prostoru se během seriálu dostaneme ojediněle a vždy maximálně na dvě, tři minuty. Každý díl má navíc minimalistickou podobu a skládá se v podstatě jen z protizáběrů (občas nic moc střižených) na Marka a jeho pacienta. Jak jste asi pochopili, jedná se o konverzační záležitost, což ovšem neznamená, že by děj nebyl dramatický. Roden podává vynikající výkon a cuknutím koutku nebo pohybem očí, případně správně umístěným mlčením a pauzami v promluvě dokáže vyjádřit víc, než dlouhým monologem. Kvalita hereckých výkonů ostatních je různá a kolísá, ale nikdo není vyloženě špatný (největší slabinou je asi voják Igor [Lukáš Hejlík], druhou nejlepší je Geislerová).

Sledujeme tak vlastně 5 oddělených příběhů, které se navíc po jisté době občas zaplétají a propojují. První "týden" máte pocit, že jde jen o příběhy pacientů a že Marek je jen upozaděná a stále ledově klidná postava. Druhý týden vám dojde, že ve skutečnosti Marek je tou klíčovou figurou a na povrch začnou vyplouvat i jeho osobní problémy. Ve třetím týdnu si začnete všímat, že pacienti jsou skvěle vybraní tak, aby zrcadlily Markovi problémy, no a pak už jen sledujete tu skvěle rozehranou hru na několika frontách.

Součástí terapeutických rozhovorů je získávání (a ztrácení) důvěry mezi pacientem a terapeutem. Podobným procesem přitom prochází i divák, protože časem se začne ukazovat, že ne všechny informace, kterých se nám od pacientů dostává, jsou stoprocentně pravdivé. Navíc i sám Marek reflektuje u kolegyně-terapeutkysvoje pocity a zážitky z uplynulých dní (které jako diváci známe) velice subjektivně a zkresleně, což nás nutí přemýšlet o tom, jaká je pravda u ostatních pacientů, i o tom jak vlastně funguje lidská mysl a jak si některé věci sami nepřipouštíme. Po pár dílech jsem se přistihl, jak si při sledování hraji na Marka a při terapeutických rozhovorech se snažím výpovědi klientů analyzovat a přijít na to, kde jsou kořeny jejich problémů a co se skrývá za jejich promluvami. Divák se ale nestává jen terapeutem; je také pacientem, který podstupuje vlastní terapii. Problémy jednotlivých postav jsou totiž tak časté, že minimálně s některými z nich se musel setkat opravdu každý z nás. Zapírání či upřímnost všech charakterů, pocity které popisují, příběhy, které vypráví - to vše je až nepříjemně známé. Tenhle seriál mě donutil přemýšlet nejen o jeho fikčním světě, ale také o mém vlastním životě, o mých vlastních volbách a rozhodnutích. A to už se mi nestalo HODNĚ dlouho.

Jak se děj vyvíjí, vám samozřejmě psát nebudu. Řeknu jenom, že já jsem se ani u jednoho ze 45 dílů nenudil a že jsem je zhltnul během šesti dní, respektive nocí (ano, seriál měl jedinou sérii, skončil a nikdo nebude třískat další peníze jeho nastavováním a vyráběním vaty).  Každý z příběhů má různou míru uzavření (neznám lepší překlad psychologického a filmově teoretického termínu closure) a myslím si, že míra s jakou tvůrci vygradovali posledních  několik dílů je ideální. Tenhle seriál by tak mohl být terapií i pro ostatní české tvůrce. Dobře - uznávám - scénář (který je na celém tomhle produktu to nejlepší) byl v podstatě přichystaný, peníze poskytlo nadnárodní HBO a tak stačilo udělat "pouze" dobrý casting a alespoň se ctí odvést kus režisérské práce. I tak si ale hlavní  tvůrci (Petr Zelenka, Marek Najbrt a Jaroslav Fuit) zaslouží uznání. Dokázali, že i v českém prostředí jde za minimum peněz natočit minimalistické drama, které je působivé, odlišné od zbytku české produkce a je formálně i obsahově zajímavé. Kéž by mělo odvahu a um k podobným počinům víc českých tvůrců.

Pokud jste dočetli až sem, moc vám děkuji za trpělivost. Budu rád, když se v komentářích pod článkem podělíte o svoje dojmy z toho, co u nás běží v televizích/kinech a pokud se neztotožňujete s mým názorem, tím líp. Jestli vás můj popis zaujal, dejte seriálu šanci. Po internetu se ho válí plno (uloz.to). Jestli ne, tak se omlouvám, že jsem ztrácel váš čas. Ale chápejte...sepsat tenhle text byla taková moje vlastní terapie :-)

"Jedno piccolo prosím"

Dneska jsme s Evičkou v kavárně Dobrovský narazili na klasický český ristretto/piccolo/espresso/"preso" problém. Protentokrát jsem byl za vola spíš já a obsluhu musím pochválit, protože byla nejenom příjemná, ale i znalá. Chabou omluvou pro mě může být snad jen chaotická situace v českých kavárnách, ke které se ještě dostanu. V důsledku tohoto incidentu jsem trochu zagooglil, pročítal diskuse a s výsledky bych vás rád seznámil.

Jako obecný přehled o variantách káv doporučuju web: http://www.svetkavy.cz/info_priprava_kavy.php a http://jaknakavu.eu/espresso/espresso-vysvetleni-pojmu/
Zajímavá diskuse o pojmenování typů a pojmu piccolo na: jaknakavu.eu/espresso/piccolo-neexistuje/

Že si v českých hospodách něco objednáte a donesou vám něco úplně jiného, to už je v podstatě klasika, na kterou si tady ani stěžovat nechci. Spíš mě zajímalo, jak je to "správně", tedy jaká je teorie a taky jaká praxe. A to nejenom u nás, ale i v Itálii. Nebudu se zaobírat kombinacemi káv s mlékem, ani turkem, moccou, apod. Řeč bude čistě o kávách dělaných pod tlakem (odtud presso :-))

Začneme teorií. Co se týká jednotlivých káviček, mají samozřejmě přesně určené, kolik gramů kávy by mělo v šálku být. Standardizované a zákonem dané je to ale POUZE v Itálii. Podobně se často píše i o správném tlaku, pomocí kterého je káva připravena. Český problém, který jsem nastínil, ale plyne především z velikosti káv. Dle teorie v podstatě v baristice neexistují jiné pojmy než espresso (cca 20-30ml vody; 7g kávy) a ristretto (max. 20ml vody; 7g kávy). Doplněno je to maximálně ještě variantou doppio, což je 60ml a 14g kávy, tedy plný šálek (ale ten malý, ne český kafáč).

Když se přesuneme k italské praxi, ve skutečnosti tam všichni pijou to, co se v teorii označuje espresso a říkají tomu jednoduše caffé. V hovorové italštině se prý můžete výjimečně setkat s pojmy piccolo a grande, které označují menší a větší espresso. Slyšet ale tohle označení je naprostá výjimka.

No a teď to nejkomplikovanější - prostředí české. V tom je situace taková, že standardizovaný není VŮBEC nic a to ani velikosti. Každá hospoda to má úplně jinak a co víc - každý host chce něco úplně jiného. Takže vzniká začarovaný kruh. Češi si jednak vymysleli vlastní tzv. "preso", což je mnohem větší než espresso i doppio. Navíc Italům ukradli slovo piccolo a používají ho nejčastěji proto, když chcou zdůraznit, že nechcou preso, ale espresso. Pravidla to ale žádný nemá, každej říká něco jinýho a myslí taky něco jinýho; hosté i obsluha.


Co z toho tedy plyne? Jednoduchá poučka: V hospodě/restauraci/kavárně si v podstatě u nás nejde na jistotu objednávat kterýmkoliv z výše jmenovaných pojmů. Od teď proto volím postup "Dobrý den, co u vás prosím Vás znamená espresso?" Líná huba, holý neštěstí.

Od moře v Řecku k moři holek

20.8.2011 Závěrečný galakoncert Ibéricy (http://iberica.cz)
9.-19.9.2011 Dovolená na Lesbosu (Řecko) [fotky] 
Taneční 2011/2012


Tak po dlouhé době se zase hlásí duo Evička & Bajda :-) Co je u nás novýho? Krátce řečeno byli jsme na dovolené, začali taneční a hodláme zpravidelnit salsoidní setkávání...oproti smrti Stevea Jobse úplný prkotiny :-(

Ještě na konci srpna jsme stihli zajít na závěrečný galakoncert festivalu španělské kultury Ibérica. V krásným prostředí Boskovickýho zámku nám (tehdy ještě za vlahého letního večera) hráli i tančili největší katalánské hvězdy flamenca. Kromě toho proběhla ochutnávka vína, kávy i sýrů. Pěknej večer v téměř domácím prostředí...prostě Bozako :-)

No a pak jsme vyjeli na dovču. Tentokrát se k nám připojila Zůza Kadrmasová se Zdenečkem a byla to paráda. Doletěli jsme na Lesbos, kde jsme se strávili supr trupr 12 dní. Tentokrát jsme se rozšoupli. Na pět dní jsme si půjčili auto a na další dva motorky. Celej ostrov jsme projezdili křížem krážem a podlehla nám nejedna...pláž :-) Možná jsme to i trochu přepískli, protože se nám podařilo naši půjčenou Fiestu nabourat :-) Za volantem zrovna seděla Zuzka a za autem zrovna stál strom....stane se :-) O tom, jak se v Řecku jí asi nemusím vykládat. Každej den nechyběly na stole tzatziki ani řeckej salát, no a kromě nich jsme se ládovali zapečenýma lilkama, jehněčím, fetou, a plno dalšíma dobrotama. Psát víc o dovči asi nemá cenu. Fotky mluví za vše.

Jinak samozřejmě přichází podzim a s ním začaly naše oblíbené taneční :-) Letos jezdíme nejvíc v sestavě Já+Lipča+Pavel+Zuzka Kindermannova+Pája+Klára. Evička zůstává doma, protože je tam letos asi o dvacet holek víc a "stát na pódiu ji nebaví." :-) Zato my se fakt nenudíme :) Mezi instruktorováním o pauzách ještě salsujem, takže se člověk i unaví. Letošní kurz je šikovnej (ve všech významech tohoto slova) a děcka jsou fajn. Po každým kurzu následuje tradiční posezení v baru Hokejka společně s každým kdo se přidá a dlooooooouhou řádkou tequil různé barvy. Je to neuvěřitelný, ale řekl bych už asi pátej týden mají tyhle sedánky kvalitativně stoupající tendenci :) Ten poslední čtvrtek jsme pili smrtelnou kombinaci plzní, tequil a Long Islandů...brčkama. Naštěstí jim tam děláme takovou tržbu, že kvůli nám nechávají otevřený :-D

Než skončím tuhle rekapitulaci toho nejzásadnějšího z posledních týdnů, připomenu, že jsme se s tanečnickou partou dohodli, že každý úterý zajdeme od 20:00 buď do Sombréra nebo do No Stress Clubu. Všem nejvíc potenciálním už jsem poslal mail, ale kdybyste kdokoliv jinej chtěli zajít, stačí se ozvat a bude to super :-) Při té příležitosti bych rád pochválil Pavla, ze kterého se stává právoplatný člen našeho velice úzkého elitního klubu (ex)tanečníků a dostává bonusový body za to, že se s ním jako skoro s jediným dá rozumě domlouvat a je pro každou špatnost...a má nejdelší brčko. Dobře on :)

Mějte se všichni fajn a na shledanou v úterky/čtvrtky/i na různých nepravidelných akcích!

...jo a Lipča se stal modelem. Jeho nejnovější kousek ponechávám volným interpretacím ;-)

Hořící Špalíček, Letovický striptýz Zuzky a vzpomínání na Rudici

8.-10.8.2011 Kina ve Velkém Špalíčku

13.-14.8.2011 Taneční soustředění Letovice [fotky od Lipči]

17.8.2011 Návštěva Radka a Lady

Než se dostanu k tomu, proč jste všichni rozklikli článek (striptýz), musím zmínit naši návštěvu brněnského multiplexu Velký Špalíček, kam jsme se minulý týden s Evičkou vydali hned třikrát po sobě. V pondělí jsme ze zvědavosti šli na posledního Harryho Pottera, kterej nás zklamal svojí průměrností a neemotivnosti (víc v komentáři na čsfd), v úterý jsme večer zašli na Šéfy na zabití, kteří nás příjemně překvapili, ale stoprocentně největší zážitek nám přinesl středeční Strom života. Samotný film by vydal na vlastní článek a tak se zmíním jenom o tom, jak proběhla projekce, která se odehrála v nejmenším sále Špalíčku. V průběhu filmu se nedělo nic vzrušujícího, kromě toho, že sál už v první polovině filmu opustilo několik lidí. Vskutku dramatický byl až závěr. Zhruba dvě minuty před koncem filmu náhle obraz na plátně zhasnul, světla se naopak rozsvítila a místo příjemné orchestrální hudby, která hrála ve filmu, se ozval naléhavý ženský hlas, který nám opakovaně sděloval, ať se okamžitě zvedneme ze sedaček a opustíme budovu.

Když jsme vylezli ze sálu, ve Špalíčku už nebyl nikdo, kromě...hasičů. Klimatizace hučela na plno a vzduchem zlověstně vlály roztrhané plakáty s připravovanými filmy. Když jsme po nefunkčních eskalátorech seběhli do druhého patra, ucítili jsme a následně jsme i uviděli kouř. Do přízemí jsme proto seběhli ještě rychleji a kolem natahaných hasičských hadic jsme urychleně dle instrukcí "opustili budovu", před kterou už stálo několik hasičských aut a několikanásobně víc čumilů. Až z tohoto článku další den jsme se dozvěděli, co se vlastně stalo a že chytl komín v nějaké pizzérce. No dobrej zážitek. Nejvtipnější na tom je, že jsme asi měli promítače cinefila, protože nás nechal i přes hořící Špalíček dokoukat film téměř až do konce, zatímco všechny ostatní sály už byly dávno vyklizené. "Děkujeme" :-)

Následující víkend proběhlo tradiční Letovické soustředění, na kterém se z nás (bývalých zasloužilých tanečníků) stávají čím dál větší vetřelci. Zase jsme se seznamovali s novýma lidma, kteří byli trochu překvapení, když dojela partička, která tam s nima celý den netancovala a najednou dělala největší bordel. Mezi nováčky patřil i Jarda, u kterého jsme se všichni shodli, že prostě MUSÍ být nějak geneticky spřízněný s nedorazivším Šnekem. Evička si mezitím užívala hody v Pařezovicích a my jsme trsali, bavili se a hráli macháčka jako každej rok :-) Mezi zlaté hřeby večera patřila Kubova historka o Kučerově soustředění, která prý byla dobrá sama o sobě, ale my s Ladou z ní moc nevíme, protože jsme seděli na druhé straně stolu a tak jsme mohli jenom sledovat gesta vypravěče a bavit se vymýšlením si toho, co říká. Ladu to tak rozdovádělo, že nám pak ukázala (opakovaně) svoje sexy znamínko, které následně chtěla trumfnout Zuzka Kindermannová. Tak vysoko si ale kalhoty vytáhnout nedokázala, takže po asi půlhodinovém tlaku pětičlenné skupinky (v čele s Ladou :-D ) jsme ji donutili se vysvlíct. Domů jsme dojeli o půl čtvrté ráno a bylo to fajn. Dorazili i staří známí, jako třeba Zdeňka nebo Lubík, takže paráda.

Na soustředění jsem se taky s Radkem domluvil, že mu v týdnu vrátím nějaký věci. Pár lidí se toho chytlo, a tak jsme včera zažili další, trochu menší, ale o nic míň vydařenou akci u něj doma. Padlo na ní naprosto zásadní rozhodnutí, zorganizovat příští rok pařbu na kurtech v Rudici, kde společně zavzpomínáme na mládí a všechny soustředění. Pozveme všechny, kdo se někdy Rudických pařeb zúčastnili, pokecáme, zakalíme a ...ach jo - už teď se těším :-)

Potáborový obídek

 7.8.2011 Nedělní grilovačka

Nedělní odpoledne stane se,

pro mnohé chvíli nudy.

Ten, kdo to pomyšlení nesnese,

ať griluje si pstruhy.

Barevné prázdniny 2011

28.7.-6.8.2011 Letní tábor Barevné prázdniny 2011 (Smraďavka) [fotky]

Po zimním nadšení z lyžařskýho tábora jsem na přelomu července a srpna vyrazil skoro se stejnou partou lidí i na tábor letní. Bylo mně jasný, že tentokrát to taková brnkačka nebude, protože odpadá lyžování a tak je potřeba dětičky bavit od půl osmé ráno do desíti večer. Přípravu jsem proto nepodcenil a nachystal si tunu her, kvůli kterým jsme se s Evičkou dokonce lehce pohádali, protože jsem se jim věnoval zřejmě až příliš :-)

Na starost jsem měl po celých deset dní tři různé skupinky dětí. Jednak věkový mix na celotáborové hry (skončili jsme 3.), jednak lidi, kteří si vybrali taneční specializaci, no a nejvíc času jsem trávil se svým oddílem ve věku 11-14 let. Taneční skupina se sešla skvělá, plná těch nejstarších a nejšikovnějších, takže jsme toho udělali hrozně moc. Fyzicky ale bylo běhání po lese, následně taneční trénink a následně další běhání po lese dost náročný. Nemluvě o poradách vedoucích trvajících do pěti do rána :-) Když jsem o poledním klidu vytuhnul na trávě a nevzbudilo mě ani hopsání a pištění děti na trampolíně stojící ve vzdálenosti asi dvou metrů, už to bylo na pováženou :-)

Stěžovat si ale vůbec nemůžu. Stejně jako v zimě, bylo super pozorovat, jak se i z těch největších machýrků stávají normální, ochotný a fajn děcka. Nejenom o ni, ale i my jako vedoucí jsme si užili plno nezapomenutelných zážitků. Z těch nesouvisejících s pařením musím za sebe jmenovat řízení autobusu a strhávání stromu ve dvou lanem, aby jsme měli čím založit táborák :-)

Jako tábora jsme měli Rok na vsi, takže jsme s dětmi během deseti dní projeli celý rok na vesnici před sto lety. Chodili tři králové, měli jsme velikonoce, seli jsme i sklízeli obilí a na konci tábora nechyběli Vánoce, kterým ti nejmenším uvěřili, takže se rodičů poslední den ptali, jestli je pod stromkem doma hodně dárečků. Vystrojili jsme taky svatbu (viz fotoalbum), ne nepodobnou té naší falešné, takže jsem se dokonce dojal :-)

Musím přiznat, že na konci jsem už byl hodně vyfluslej, ale bylo to krásných deset dní a už se těším, až na podobnou akci vyrazím znovu.