18.02.2011: Školní ples GVID (Brno) [fotky]
Školní ples býval kdysi akcí našeho původního a milovaného gymnázia Táborská. Po sloučení s Vídeňkou (které proběhlo tuším ve druháku) jsme brzy pochopili, že tvrzení naší matikářky Kramářové o tom, že větší polovina neexistuje, v praxi tak úplně neplatí. Totalitní vedení Vídeňky převzalo vládu jak nad oběma budovami (aby se Táborské rychle zbavilo), tak nad tradiční společenskou akcí. Ples se přejmenoval, ale zůstal díkybohu poměrně vtipnou a příjemnou pařbou, kterou jsme ani jeden rok nevynechali.
Některé ročníky se vydařily víc, některé míň.
Většinu fotek z toho posledního mi Evička zakázala zveřejnit, což jaksi mluví za vše :-) Nebudeme se k tomu vracet a fotky Sabči, které by stoprocentně a bez váhání odkoupil kterýkoliv server s přístupem nad 18 let, necháme ležet v zaheslované složce a budeme předstírat, že nikdy nevznikly. Ani letos ostatně na plese
nechybělo porno. Ale o tom až později.
Vzhledem k loňským excesům jsme se letos rozhodli
chovat slušně. Já jsem to měl o to jednodušší, že jsem v sobotu ráno vstával do práce. Akci jsme zahájili
sedánkem u nás na Hochmance, kde jsme společně zlikvidovali několik pizz, láhev ginu s tonikem (který asi budeme pít častěji - děkujeme Novotní :)) a nějaké to víno. Poté následoval přesun do Líšeňského Dělňáku, kde se ples netradičně konal. Už samotná
cesta byla takové menší fiasko. Poté co jsme všichni svorně nasedli do špatného autobusu, jsem si uvědomil, že vstupenky na ples leží na stole...v Blansku. Jak říká moje milá babička: "Kdyby blbost kvetla, ty bys byl samý poupě." Naštěstí jsem dokázal využít svých předností, které nezklamaly ani tentokrát. Kdybych byl
komixovým superhrdinou moje nadpřirozená schopnost by byla "kohokoliv k čemukoliv ukecat". U vstupu nám stačily místenky a suverénní výraz. Když později organizátor plesu Jenda Kalenda (kterého Betty přejmenovala na Jendu Kovandu) později dochvátal k našemu stolu, aby se přeptal "jestli máme teda i ty vstupenky", znovu jsem použil svoje jediovské schopnosti a během pár vteřin jej přesvědčil, že "
tohle nejsou ti droidi, které hledá."
O zábavu u stolu se nám tentokrát postaral zvláštní pár. Nevýrazná paní, která byla maminkou jedné ze studentek toho příliš nevypila ani nenamluvila. Zato její manžel měl v sobě sedmičku už když jsme došli. Vesele se s námi dával do hovoru, nechával nám od kapely zahrát písničky na přání, nutil nás do tance, Sabči dával rady do života a v neposlední řadě se málem nechal vyhecovat k tomu, aby ukradl balón gymnastce, která měla zrovna vystoupení.
Moc známých lidí ale jinak nepřišlo a v samotném sále se toho tentokrát taky moc nedělo. O to větší zábava byla ve foyer, kde se nacházel veřejně přístupný počítač s přístupem k internetu. Už kolem desáté hodiny zde nějaký vtipálek pustil přes celou obrazovku péčko. Nevím jestli by mě mělo pobavit nebo vystrašit, že tam vydrželo jet minimálně do půlnoci a všichni kolem toho chodili, případně se (a to se týká především mužů) na chvíli zastavili, aby ocenili akrobatické výkony některých pseudohereček. Vzhledem k tomu, že moderátor celé akce - zhruba stopadesátiletý předseda Sdružení rodičů a přátel školy, jehož jméno bohužel neznám - osahával po půlnoci zpěvačku a návrhy dělal i Evičce, se ale není čemu divit. Jeho exhibiční vstupy vyvrcholily varietním číslem, které spočívalo ve (falešném) zazpívání jakési lidové písně společně s kapelou, které se samozřejmě neobešlo bez dalších doteků s hlavní zpěvačkou...mňamka. Ještěže jsem moc nepil, protože bych to nemusel udržet. Zábava ale byla a jelikož jsme tentokrát neudělali tak strašnou ostudu jako loni, příští rok připadají v úvahu dvě možnosti:
a) vzhledem k upadající návštěvnosti i kvalitě plesu se na tuto akci vybodneme
b) vezmeme ples útokem a zase uděláme pořádnej bordel.
Osobně se přikláním k béčku :-)
Nejlepší dojmy mám dva. První je ze sledování toho, jak se ty malý prďolata ve věku šesti až devíti let zlepšujou a umí toho čím dál víc. A ten druhej je z toho, jak se v průběhu tábora měnila atmosféra a stávala se příjemnější a příjemnější. I ti nejdrzejší a nejotravnější puboši časem (nepochybně díky našim skvělým metodám ;-D) zkrotli, začali se zapojovat do her, pomáhat mladším a rozumně se bavit. Já sám jsem měl na rozdíl od Evičky tábory jako dítě moc rád a užíval jsem si je. Když jsem ale dorostl do věku, kdy jsem měl možnost začít jezdit jako vedoucí, přišlo plných jiných zájmů. Možná že o to víc jsem si to teď po několika letech užil, takže na tábor nejedu určitě naposled. V létě už jsem Páji přislíbil svoji službu jako vedoucího taneční specializace a už teď se moc těším.
