úterý 17. ledna 2012

Novoroční filmovo-seriálová bilance

Máme tu rok 2012 a to znamená, že nás čeká plno nových filmových zážitků. Pojďme si ale ještě trochu zabilancovat a ohlédnout se za rokem minulým. Rád bych z toho učinil takovou tradici, která se na našem blogu bude opakovat každý rok. Moc Vám děkujeme za poslané hlasy a k výsledkům ankety se v tomhle článku pročtete. Předtím ale ještě moje nejlepší zážitky uplynulých 365 dní (bohužel jich nebylo moc).


Jako ty nejzajímavější filmy já osobně hodnotím Refnův Drive, Malickův Strom života, a Spielbergova Tintinova dobrodružství. Z filmu Drive jsem si udělal téma svojí druhé budoucí bakalářky, protože mě v kině opravdu dostal. Nebudu tady dlouze vysvětlovat proč a pouze napíšu, že se jedná o film s primitivním dějem, ale naprosto unikátní atmosférou a vizuální i zvukovou stránkou. Malick svým Stromem života dokázal, že ani v roce 2011 není filosofie ve filmovém médiu mrtvá a že i ty nejsložitější a nejpodstatnější otázky lidského bytí se mohou stát tématem pro snímek, který se bude promítat na plátnech multiplexů. A konečně Spielberg natočil čistou dobrodružnou žánrovku, ve které se mísí prvky Indiana Jonese a animovaných filmů. Originální scénář, unikátní technické (a technologické) zpracování a neuvěřitelná odpoutaná kamera a střih dělají z filmu opojný zážitek, který si ve tmě kinosálu užijí znalci kinematografie i malé děti.

O krůček (čsfďáckou hvězdičku) za nimi je pak neuvěřitelně příjemná Woodyho Půlnoc v Paříži, zajímavě napsané sci-fi Zdrojový kód, originální animák Rango a možná snad ještě komedie Šéfové na zabití. Blockbusterem roku nejsou Transformers 3 (zklamání), ale zcela nečekaně Zrození planety opic, které má všechno, co má správný velkorozpočťák mít. Evičce se v loňském roce nejvíc líbila Jízda Půlnoční Paříží s Tintinem na sedadle spolujezdce (ty tři filmy určitě rozklíčujete i když název jednoho z nich je přeložený :-)). Za český epic fail roku můžeme vyhlásit Aloise Nebela (neviděl jsem), který stál - pro mě naprosto nepochopitelných - 80 milionů a přestože měl dobrou reklamní kampaň, vydělal do druhého lednového týdne pouhých 10.

Ze seriálů jsme s Evičkou dál sledovali The Big Bang Theory (úroveň loňské sezóny stoupla) a How I Met Your Mother (který je poslední dva roky trochu rozpačitý a začína být dost cítit jeho násilné natahování). Z časových důvodů jsem musel vyřadit sledování horšících se Dva a půl chlapa, Family Guye i American Dad. Seriálovou špičkou současnosti dál zůstávají britský Doctor Who a Sherlock - seriály, které jsou tak inovativní a originální, že zastiňují většinu filmové produkce. Oba kormidluje vycházející scénáristická hvězda Steven Moffat, který stojí i za letošním Tintinem. A málem bych zapomněl na malý český zázrak v podobě Terapie, o které už jsem toho ale napsal dost v minulém postu.

Když už se bavíme o tom nejlepším, měli bychom taky zmínit největší zklamání. Tím se pro mě (dle ankety na rozdíl od vás) stal poslední Harry Potter, jehož dva závěrečné díly bohužel nejsou dostatečně vygradovaným a zajímavým zakončením velmi povedené série. Mám dojem, že pohled kritiků i veřejnosti na ně je zkreslený oblíbeností Potterovského fikčního světa a jakousi nostalgií po tom, že nové pohyblivé obrázky o něm už v kině neuvidí.


Podle mě nejlepším soundtrackem roku jsou (a tady opravdu nebudu objektivní) Tintinova dobrodružství Johna Williamse. Samozřejmě jsem ještě nestihnul zkouknout všechno, co bych z minulého roku chtěl. Ale už toho není moc. Z těch "normálních" filmů mi chybí Super 8 a ještě čekám, jak dopadne Nebezpečná metoda, která má premiéru teď v lednu. Šanci dám taky jednomu slovenskému filmu - Love, který se přes otřesný trailer prý relativně povedl. Z festivalových bijáků se chystám ještě na Život v jednom dni, Konečnou uprostřed cesty, Kluka na kole, Habemus Papam, Michaela, Turínského koně a Rozchod Nadera a Simin.


A teď konečně k výsledkům naší miniankety, které se zúčastnilo celkem 17 ze čtenářů našeho blogu. Jelikož se v podstatě všichni, kdo tyhle články čtou, znají, řekl jsem si, že by bylo fajn zjistit náš "společný vkus". Zároveň to můžete chápat (i já to tak beru) jako doporučení na filmy, které jste v minulém roce nestihli, ale třeba by mohly stát za vidění. Ve výsledcích se objevilo celkem 37 různých filmů a 18 seriálů, z nichž uvádím pouze ty, které dostaly 2 a více hlasů:

Půlnoc v Paříži
6
Tintinova dobrodružství
4
Strom života
4
Drive
3
Zdrojový kód
3
Mission Impossible - Ghost Protocol
3
X-Men: První třída
3
Moneyball
3
Harry Potter a Relikvie smrti - část 2
3
Správci osudu
2
Hanna
2
Světová invaze
2
Rychle a zběsile 5
2
Kamarád taky rád
2
Jana Eyerová
2
Muži v naději
2
Rango
2
Zkažená úča
2
Šéfové na zabití
2
Lidice
2


No a jelikož plno z Vás taky řadilo filmy od nejlepších k nejhorším, tady jsou výsledky, jak by to dopadlo, kdybychom s tímhle řazením počítali (je použitý vzorec, který se používá na IMDb i ČSFD a počítá jak s počtem udělených hlasů, tak s hodnocením):

Strom života
5,83
Tintinova dobrodružství
5,50
Drive
5,20
Mission Impossible - Ghost Protocol
5,20
Půlnoc v Paříži
5,16
Zkažená úča
5,00
Moneyball
4,80
Rychle a zběsile 5
4,75
Harry Potter a Relikvie smrti - část 2
4,60
Kamarád taky rád
4,50
Muži v naději
4,50
Lidice
4,50
Správci osudu
4,25
Rango
4,25
X-Men: První třída
4,00
Zdrojový kód
3,80
Hanna
3,75
Šéfové na zabití
3,75
Světová invaze
3,50
Jana Eyerová
3,50

No a ještě Vám dlužím seriály, u kterých už uvedu jenom počty hlasů. Kdo nesleduje The Big Bang Theory je očividně out :-)

The Big Bang Theory
8
How I Met Your Mother
5
Sherlock
4
Doctor Who
3
New Girl
3
Dva a půl chlapa
3
Terapie
2
Hra o trůny
2

Na závěr ještě poznamenám, že jste nám hodně psali, že rok 2011 byla slabota - a s tím se bohužel nedá nesouhlasit. Taky jste všichni komentovali, že jste letos moc filmů neviděli (ani já ne), což svědčí jednak o jejich slabší průměrné relativní kvalitě a jednak to taky odpovídá trendu posledních let a sice, že do kina se chodí čím dál míň a míň. V roce 2011 byla nejnižší návštěvnost od roku 1969! Díky cenám lístků (a lístků na 3D) sice peněz přiteklo do kinematografického průmyslu celkem dost, ale co se týče lidí, tak těch chodí čím dál méně. Co za to může? Internet, klesající kvalita filmů, nebo snad klesající porodnost? :-) Budeme rádi, když nám svoje názory nejen na tuhle otázku necháte v komentářích pod článkem.

pátek 6. ledna 2012

Novoroční Terapie

Tak máme rok 2012 (bože jak dlouho se to ještě budu učit psát!) a od posledního postu o našem životě uběhlo hodně času. Nějak se mi ale nechce k ničemu vracet a na klíčové akci uplynulého roku - Silvestru - téměř všichni čtenáři tohoto blogu byli :-) Myslím, že se vyvedla a reflexe už proběhla dostatečná, jak při tradičním ranním "stydění se u fotek", tak v rámci osobních i virtuálních rozhovorů v minulých dnech. Místo toho Vás proto zatížím seriálovým tipem a maličkou úvahou nad kvalitou české filmové/seriálové produkce.
--------------
Následující text vznikl z nadšení nad dosledováním seriálu Terapie. Asi bude poznamenán trochou keců souvisejících s filmovou teorii, ale pokusím se jej psát tak, aby byl zajímavý i pro všechny, kdo film berou jen jako devadesátiminutovou zábavu. Nevím, jak to dopadne...je zkouškový a nemám čas to po sobě číst, takže hodně štěstí mně i Vám :-)
--------------
V jakém stavu se nachází česká kinematografie (a co si o ní myslím) asi víte. Abych na ni nemohl nadávat bez jakýchkoliv argumentů, každý rok si vždycky vymezím trochu času a dám šanci několika vybraným filmům. V 90% případů nejsem překvapen a dopadne to tak, jak jsem čekal (někde na stupnici mezi body "tragédie" a "nuda"). Pro český film roku 2011 jsem zatím odvahu nenašel, ale jako zajímaví kandidáti vypadají stejně jen Rodina je základ státu a Dům. Jo a když budu mít hodně dekadentní náladu, zkusím Muže v naději, abych zjistil, jestli mě Vejdělek dokáže urazit ještě víc, než prvním dílem.

Co se týče seriálů, je situace snad ještě horší. Místo normálních pořadů nám na všech programech (včetně toho veřejnoprávního) jedou po večerech vymývárny mozků, jejichž kterýkoliv díl můžete zaměnit za libovolný jiný (možná i z jiného seriálu). Stejní herci, stejně špatné herecké výkony, stejné problémy, stejně nudná kamera i střih a hlavně scénáře a dialogy, za které by se mělo střílet. V roce 2008 se objevil - i když ne kdovíjak kvalitní - ale alespoň celkem originální sitcom Comeback. V roce 2010 mě pak neuvěřitelně potěšil Okresní přebor, který se do jisté míry vrací k tradici české nové vlny, má skvěle napsané dialogy a dokonce i po řemeslné stránce je udělán relativně poctivě. Kromě něj je ale český seriálový prostor žumpa. A přitom ve světě jsou seriály na neuvěřitelném vzestupu. Získávají si oblibu diváků i kritiků jako svébytná a specifická umělecká forma. Už léta nás baví sitcomy How I Met You Mother a The Big Bang TheorySeriály ale nenabízí pouze zábavu. Ty z posledních let si hrají s žánrovými konvencemi (Misfits), relativizují dobro a zlo (Dexter) a především nabízí neotřelé nápady, brilantně napsané dialogy a neokoukané, skvěle strukturované scénáře (Doctor Who, Sherlock). Seriál totiž právě díky své serialitě a delší stopáži může nabídnout mnohem hlubší charakterizaci postav a mnohem komplikovanější dějový vývoj. Může si dovolit více se zdržovat a měnit dynamiku, může vás dohnat k mnohem pevnějším citovým vazbám k jednotlivým postavám, může....ale dost o tom, jak fungují seriály; to zase jindy. Pojďme na to, jak funguje Terapie.

--------------
Když jsem dokoukal prvních pár dílů, skákal jsem nadšením a nevěřil tomu, že něco podobného se mohlo zrodit v českém prostředí....bohužel jsem měl pravdu. Scénář je převzatý z americké verze seriálu In Treatment, která je ještě převzatá z izraelského BeTipul. A nemluvím o převzetí námětu - převzato bylo ze scénáře skutečně téměř všechno. Na druhou stranu je story přizpůsobená českému prostředí a některé zápletky vychází z českých reálií. Tahle adaptace se může zdát snadná, ale je potřeba ocenit, že je provedena přirozeně a umě.

Seriál je o terapeutovi Marku Poštovi (Karel Roden), jeho životě a jeho pacientech. Mezi ty patří Sandra  (Táňa Pauhofová) - pacientka, která se do něj zamilovala; Igor - navrátivší se voják z Afghánistánu; manželé Michal a Jana (Aňa Geislerová) - kterým se rozpadá vztah; a Linda - šestnáctiletá gymnastka s (možná) sebevražednými sklony. Zajímavá je už samotná forma seriálu. Každý pacient má totiž svůj den, ve který k Markovi chodí. A jelikož se seriál vysílal na HBO od pondělí do pátku, každý den diváci sledovali pravidelně jiný příběh (každé pondělí Sandra, každé úterý Igor, atd.). V pátek potom sám Marek chodí ke kolegyni na vlastní terapii (tentokrát je pacientem on), kde společně rekapitulují, analyzují a interpretují celý týden a vlastně i celý dosavadní vývoj. Dalším zajímavým aspektem je, že se seriál odehrává z 95% pouze v Markově terapeutické místnosti (kromě pátků, které jsou točeny v obýváků Markovy kolegyně). Z tohoto prostoru se během seriálu dostaneme ojediněle a vždy maximálně na dvě, tři minuty. Každý díl má navíc minimalistickou podobu a skládá se v podstatě jen z protizáběrů (občas nic moc střižených) na Marka a jeho pacienta. Jak jste asi pochopili, jedná se o konverzační záležitost, což ovšem neznamená, že by děj nebyl dramatický. Roden podává vynikající výkon a cuknutím koutku nebo pohybem očí, případně správně umístěným mlčením a pauzami v promluvě dokáže vyjádřit víc, než dlouhým monologem. Kvalita hereckých výkonů ostatních je různá a kolísá, ale nikdo není vyloženě špatný (největší slabinou je asi voják Igor [Lukáš Hejlík], druhou nejlepší je Geislerová).

Sledujeme tak vlastně 5 oddělených příběhů, které se navíc po jisté době občas zaplétají a propojují. První "týden" máte pocit, že jde jen o příběhy pacientů a že Marek je jen upozaděná a stále ledově klidná postava. Druhý týden vám dojde, že ve skutečnosti Marek je tou klíčovou figurou a na povrch začnou vyplouvat i jeho osobní problémy. Ve třetím týdnu si začnete všímat, že pacienti jsou skvěle vybraní tak, aby zrcadlily Markovi problémy, no a pak už jen sledujete tu skvěle rozehranou hru na několika frontách.

Součástí terapeutických rozhovorů je získávání (a ztrácení) důvěry mezi pacientem a terapeutem. Podobným procesem přitom prochází i divák, protože časem se začne ukazovat, že ne všechny informace, kterých se nám od pacientů dostává, jsou stoprocentně pravdivé. Navíc i sám Marek reflektuje u kolegyně-terapeutkysvoje pocity a zážitky z uplynulých dní (které jako diváci známe) velice subjektivně a zkresleně, což nás nutí přemýšlet o tom, jaká je pravda u ostatních pacientů, i o tom jak vlastně funguje lidská mysl a jak si některé věci sami nepřipouštíme. Po pár dílech jsem se přistihl, jak si při sledování hraji na Marka a při terapeutických rozhovorech se snažím výpovědi klientů analyzovat a přijít na to, kde jsou kořeny jejich problémů a co se skrývá za jejich promluvami. Divák se ale nestává jen terapeutem; je také pacientem, který podstupuje vlastní terapii. Problémy jednotlivých postav jsou totiž tak časté, že minimálně s některými z nich se musel setkat opravdu každý z nás. Zapírání či upřímnost všech charakterů, pocity které popisují, příběhy, které vypráví - to vše je až nepříjemně známé. Tenhle seriál mě donutil přemýšlet nejen o jeho fikčním světě, ale také o mém vlastním životě, o mých vlastních volbách a rozhodnutích. A to už se mi nestalo HODNĚ dlouho.

Jak se děj vyvíjí, vám samozřejmě psát nebudu. Řeknu jenom, že já jsem se ani u jednoho ze 45 dílů nenudil a že jsem je zhltnul během šesti dní, respektive nocí (ano, seriál měl jedinou sérii, skončil a nikdo nebude třískat další peníze jeho nastavováním a vyráběním vaty).  Každý z příběhů má různou míru uzavření (neznám lepší překlad psychologického a filmově teoretického termínu closure) a myslím si, že míra s jakou tvůrci vygradovali posledních  několik dílů je ideální. Tenhle seriál by tak mohl být terapií i pro ostatní české tvůrce. Dobře - uznávám - scénář (který je na celém tomhle produktu to nejlepší) byl v podstatě přichystaný, peníze poskytlo nadnárodní HBO a tak stačilo udělat "pouze" dobrý casting a alespoň se ctí odvést kus režisérské práce. I tak si ale hlavní  tvůrci (Petr Zelenka, Marek Najbrt a Jaroslav Fuit) zaslouží uznání. Dokázali, že i v českém prostředí jde za minimum peněz natočit minimalistické drama, které je působivé, odlišné od zbytku české produkce a je formálně i obsahově zajímavé. Kéž by mělo odvahu a um k podobným počinům víc českých tvůrců.

Pokud jste dočetli až sem, moc vám děkuji za trpělivost. Budu rád, když se v komentářích pod článkem podělíte o svoje dojmy z toho, co u nás běží v televizích/kinech a pokud se neztotožňujete s mým názorem, tím líp. Jestli vás můj popis zaujal, dejte seriálu šanci. Po internetu se ho válí plno (uloz.to). Jestli ne, tak se omlouvám, že jsem ztrácel váš čas. Ale chápejte...sepsat tenhle text byla taková moje vlastní terapie :-)