Novoroční Terapie

Tak máme rok 2012 (bože jak dlouho se to ještě budu učit psát!) a od posledního postu o našem životě uběhlo hodně času. Nějak se mi ale nechce k ničemu vracet a na klíčové akci uplynulého roku - Silvestru - téměř všichni čtenáři tohoto blogu byli :-) Myslím, že se vyvedla a reflexe už proběhla dostatečná, jak při tradičním ranním "stydění se u fotek", tak v rámci osobních i virtuálních rozhovorů v minulých dnech. Místo toho Vás proto zatížím seriálovým tipem a maličkou úvahou nad kvalitou české filmové/seriálové produkce.

--------------

Následující text vznikl z nadšení nad dosledováním seriálu Terapie. Asi bude poznamenán trochou keců souvisejících s filmovou teorii, ale pokusím se jej psát tak, aby byl zajímavý i pro všechny, kdo film berou jen jako devadesátiminutovou zábavu. Nevím, jak to dopadne...je zkouškový a nemám čas to po sobě číst, takže hodně štěstí mně i Vám :-)

--------------

V jakém stavu se nachází česká kinematografie (a co si o ní myslím) asi víte. Abych na ni nemohl nadávat bez jakýchkoliv argumentů, každý rok si vždycky vymezím trochu času a dám šanci několika vybraným filmům. V 90% případů nejsem překvapen a dopadne to tak, jak jsem čekal (někde na stupnici mezi body "tragédie" a "nuda"). Pro český film roku 2011 jsem zatím odvahu nenašel, ale jako zajímaví kandidáti vypadají stejně jen Rodina je základ státu a Dům. Jo a když budu mít hodně dekadentní náladu, zkusím Muže v naději, abych zjistil, jestli mě Vejdělek dokáže urazit ještě víc, než prvním dílem.

Co se týče seriálů, je situace snad ještě horší. Místo normálních pořadů nám na všech programech (včetně toho veřejnoprávního) jedou po večerech vymývárny mozků, jejichž kterýkoliv díl můžete zaměnit za libovolný jiný (možná i z jiného seriálu). Stejní herci, stejně špatné herecké výkony, stejné problémy, stejně nudná kamera i střih a hlavně scénáře a dialogy, za které by se mělo střílet. V roce 2008 se objevil - i když ne kdovíjak kvalitní - ale alespoň celkem originální sitcom Comeback. V roce 2010 mě pak neuvěřitelně potěšil Okresní přebor, který se do jisté míry vrací k tradici české nové vlny, má skvěle napsané dialogy a dokonce i po řemeslné stránce je udělán relativně poctivě. Kromě něj je ale český seriálový prostor žumpa. A přitom ve světě jsou seriály na neuvěřitelném vzestupu. Získávají si oblibu diváků i kritiků jako svébytná a specifická umělecká forma. Už léta nás baví sitcomy How I Met You Mother a The Big Bang Theory. Seriály ale nenabízí pouze zábavu. Ty z posledních let si hrají s žánrovými konvencemi (Misfits), relativizují dobro a zlo (Dexter) a především nabízí neotřelé nápady, brilantně napsané dialogy a neokoukané, skvěle strukturované scénáře (Doctor Who, Sherlock). Seriál totiž právě díky své serialitě a delší stopáži může nabídnout mnohem hlubší charakterizaci postav a mnohem komplikovanější dějový vývoj. Může si dovolit více se zdržovat a měnit dynamiku, může vás dohnat k mnohem pevnějším citovým vazbám k jednotlivým postavám, může....ale dost o tom, jak fungují seriály; to zase jindy. Pojďme na to, jak funguje Terapie.

--------------

Když jsem dokoukal prvních pár dílů, skákal jsem nadšením a nevěřil tomu, že něco podobného se mohlo zrodit v českém prostředí....bohužel jsem měl pravdu. Scénář je převzatý z americké verze seriálu In Treatment, která je ještě převzatá z izraelského BeTipul. A nemluvím o převzetí námětu - převzato bylo ze scénáře skutečně téměř všechno. Na druhou stranu je story přizpůsobená českému prostředí a některé zápletky vychází z českých reálií. Tahle adaptace se může zdát snadná, ale je potřeba ocenit, že je provedena přirozeně a umě.

Seriál je o terapeutovi Marku Poštovi (Karel Roden), jeho životě a jeho pacientech. Mezi ty patří Sandra  (Táňa Pauhofová) - pacientka, která se do něj zamilovala; Igor - navrátivší se voják z Afghánistánu; manželé Michal a Jana (Aňa Geislerová) - kterým se rozpadá vztah; a Linda - šestnáctiletá gymnastka s (možná) sebevražednými sklony. Zajímavá je už samotná forma seriálu. Každý pacient má totiž svůj den, ve který k Markovi chodí. A jelikož se seriál vysílal na HBO od pondělí do pátku, každý den diváci sledovali pravidelně jiný příběh (každé pondělí Sandra, každé úterý Igor, atd.). V pátek potom sám Marek chodí ke kolegyni na vlastní terapii (tentokrát je pacientem on), kde společně rekapitulují, analyzují a interpretují celý týden a vlastně i celý dosavadní vývoj. Dalším zajímavým aspektem je, že se seriál odehrává z 95% pouze v Markově terapeutické místnosti (kromě pátků, které jsou točeny v obýváků Markovy kolegyně). Z tohoto prostoru se během seriálu dostaneme ojediněle a vždy maximálně na dvě, tři minuty. Každý díl má navíc minimalistickou podobu a skládá se v podstatě jen z protizáběrů (občas nic moc střižených) na Marka a jeho pacienta. Jak jste asi pochopili, jedná se o konverzační záležitost, což ovšem neznamená, že by děj nebyl dramatický. Roden podává vynikající výkon a cuknutím koutku nebo pohybem očí, případně správně umístěným mlčením a pauzami v promluvě dokáže vyjádřit víc, než dlouhým monologem. Kvalita hereckých výkonů ostatních je různá a kolísá, ale nikdo není vyloženě špatný (největší slabinou je asi voják Igor [Lukáš Hejlík], druhou nejlepší je Geislerová).

Sledujeme tak vlastně 5 oddělených příběhů, které se navíc po jisté době občas zaplétají a propojují. První "týden" máte pocit, že jde jen o příběhy pacientů a že Marek je jen upozaděná a stále ledově klidná postava. Druhý týden vám dojde, že ve skutečnosti Marek je tou klíčovou figurou a na povrch začnou vyplouvat i jeho osobní problémy. Ve třetím týdnu si začnete všímat, že pacienti jsou skvěle vybraní tak, aby zrcadlily Markovi problémy, no a pak už jen sledujete tu skvěle rozehranou hru na několika frontách.

Součástí terapeutických rozhovorů je získávání (a ztrácení) důvěry mezi pacientem a terapeutem. Podobným procesem přitom prochází i divák, protože časem se začne ukazovat, že ne všechny informace, kterých se nám od pacientů dostává, jsou stoprocentně pravdivé. Navíc i sám Marek reflektuje u kolegyně-terapeutkysvoje pocity a zážitky z uplynulých dní (které jako diváci známe) velice subjektivně a zkresleně, což nás nutí přemýšlet o tom, jaká je pravda u ostatních pacientů, i o tom jak vlastně funguje lidská mysl a jak si některé věci sami nepřipouštíme. Po pár dílech jsem se přistihl, jak si při sledování hraji na Marka a při terapeutických rozhovorech se snažím výpovědi klientů analyzovat a přijít na to, kde jsou kořeny jejich problémů a co se skrývá za jejich promluvami. Divák se ale nestává jen terapeutem; je také pacientem, který podstupuje vlastní terapii. Problémy jednotlivých postav jsou totiž tak časté, že minimálně s některými z nich se musel setkat opravdu každý z nás. Zapírání či upřímnost všech charakterů, pocity které popisují, příběhy, které vypráví - to vše je až nepříjemně známé. Tenhle seriál mě donutil přemýšlet nejen o jeho fikčním světě, ale také o mém vlastním životě, o mých vlastních volbách a rozhodnutích. A to už se mi nestalo HODNĚ dlouho.

Jak se děj vyvíjí, vám samozřejmě psát nebudu. Řeknu jenom, že já jsem se ani u jednoho ze 45 dílů nenudil a že jsem je zhltnul během šesti dní, respektive nocí (ano, seriál měl jedinou sérii, skončil a nikdo nebude třískat další peníze jeho nastavováním a vyráběním vaty).  Každý z příběhů má různou míru uzavření (neznám lepší překlad psychologického a filmově teoretického termínu closure) a myslím si, že míra s jakou tvůrci vygradovali posledních  několik dílů je ideální. Tenhle seriál by tak mohl být terapií i pro ostatní české tvůrce. Dobře - uznávám - scénář (který je na celém tomhle produktu to nejlepší) byl v podstatě přichystaný, peníze poskytlo nadnárodní HBO a tak stačilo udělat "pouze" dobrý casting a alespoň se ctí odvést kus režisérské práce. I tak si ale hlavní  tvůrci (Petr Zelenka, Marek Najbrt a Jaroslav Fuit) zaslouží uznání. Dokázali, že i v českém prostředí jde za minimum peněz natočit minimalistické drama, které je působivé, odlišné od zbytku české produkce a je formálně i obsahově zajímavé. Kéž by mělo odvahu a um k podobným počinům víc českých tvůrců.

Pokud jste dočetli až sem, moc vám děkuji za trpělivost. Budu rád, když se v komentářích pod článkem podělíte o svoje dojmy z toho, co u nás běží v televizích/kinech a pokud se neztotožňujete s mým názorem, tím líp. Jestli vás můj popis zaujal, dejte seriálu šanci. Po internetu se ho válí plno (uloz.to). Jestli ne, tak se omlouvám, že jsem ztrácel váš čas. Ale chápejte...sepsat tenhle text byla taková moje vlastní terapie :-)